Začali jako postgrungeová kapela a EP "Knock Knock Knock" z roku 2002 vydali u prestižního Sub Popu. Tento styl ale velmi rychle opustili. Od těch dob jsou Hot Hot Heat indie poprockeři, jenže k těmto mladíkům z Britské Kolumbie (ano, další indie band z Kanady) musíte doplnit přívlastek taneční. Jsou bezprostřední a zábavní, jak je k tanci potřeba, a pokud se nezačnete pohupovat do rytmu hned v úvodní "Happines LTD." (to správné místo je 160. vteřina), musí vás dostat "Let Me In", "Harmonicas & Tambourines" nebo singlová "Give Up?". A když ani ty ne, jste buď bratranci Pinocchia, nebo vám fakt není pomoci.
Páté album navazuje na předchozí "Elevator", přesto je v něčem jiné. Je barevnější, se zajímavějšími aranžemi, je agresivnější s mohutnějším zvukem. Jako když si k večeři dáte čerstvě ulovenou říční štiku namísto té samé, ale z chovné kádě vylovené. Psát skladby průběžně během turné po celém světě, zkoušet si je nanečisto, ještě před zakonzervováním ve studiu, na koncertech, přizvat ne jednoho, ale hned čtyři producenty (včetně Tima Palmera, který mixoval album Mother Love Bone nebo "Ten" Pearl Jam, a Roba Cavalla, který zas dělal na albech Green Day či My Chemical Romance), a nahrávat v několika studiích byl zřejmě pro Stevea Bayse s kapelou ten správný recept.
Co se textů týče, celé album putuje po životní cestě od bezstarostné pohody po obdobně bezstarostné, přesto už ne příjemné soužení. Hned úvodní skladba, která dala jméno i celé desce, začíná slovy: "Štěstí je omezené, ale trápení nemá konce." Ale ve spojení s muzikou z toho vycítíte jasný vzkaz - život sice není vždycky peříčko, ale stejně je lepší se bavit, než upadat do hlubokých depresí. A většinou to tak funguje, alespoň do doby, než to kapela nepřežene se smyčci a skladby jimi přesladí (třeba v baladě "Good Day To Die"). Spolu s tím přichází kýč a už to není ono.
Onu životní cestu někde mezi mizérií a štěstím dokresluje i zdařilý obal cédéčka. Staveniště s polorozpadlým plotem nalevo a dosluhujícím domem vpravo, vše poblíž průmyslové čtvrti. Do toho svítí zpoza komínů továrny - jako z Twin Peaks nebo "Animales" od Pink Floyd - slunce, v jehož protisvětle jsou zachyceni členové kapely. Vše tónováno dohněda. To ještě víc dokresluje scenérii odněkud ze zapadákova, ale klidně by to mohlo být vaše město. A o tom vlastně celá deska je. Neřeší nic zásadního a může oslovit každého, protože ona cesta je stejná pro lidi v Kanadě, Česku nebo třeba Astrálii.
Komentáre